Přijetí je cesta ke štěstí

„Přijetí je jediná cesta, jak být dlouhodobě ve štěstí.“


Kdo by si nepřál být šťastný? Každý po štěstí touží, akorát ho obaluje do různých názvů. Často jsou to materiální radosti, jako dům, mobil, auto, práce, super dovča, ale také ty duševní, jako vztah, přátelé, vášnivá noc nebo alkoholový dýchánek.

Všichni si tvoříme tato synonyma pro štěstí. Ve skutečnosti chceme být ale „pouze“ šťastní. Myslíme si, že k tomu nám dopomáhá ta věc nebo ten člověk, ale štěstí je spíše pocit či emoce. Je neuchopitelné a když na něm lpíme, většinou nám uniká.

Proč je pocit štěstí tak prchlivý?

Jedná-li se o krátkodobý pocit štěstí, ano, ten je prchlivý. Jsou to všechny ty momenty, kdy něco potřebujeme, abychom se cítili šťastní. Máme nějakou potřebu, a tu toužíme naplnit, abychom na minutku zažili ten úlevný pocit kouzelného štěstí. A NAJEDNOU je pryč. Ach jo. A zase od znova. Trošku únavné, nemyslíš?

Dlouhodobý pocit štěstí existuje. Opravdu. Jen je schovaný někde, kde ho nejsme zvyklí hledat.

Není venku, ani v někom, ani v něčem, ani v cíli. Je uvnitř nás. V srdci, v duši. Tam bychom ho prostě hledat nešli. Místo toho se plahočíme ve vnějším světě, naháníme všechno, co nám na chvíli uleví od deprese a pocitu beznaděje. Upínáme se na lidi, věci a úspěchy, protože máme pocit, že tam zažíváme pocity štěstí. Stáváme se potom závislí na vnějších faktorech a jsme takoví feťáci.

POTŘEBUJEME, abychom byli ok. Když zdroj našeho štěstí zmizí nebo se vzdálí, propadáme panice. Možná proto máme život plný plánů, přeplněného diáře, nefunkčních vztahů, ale přece lepší než bát sama. Chráníme se před tichem, prázdnem, samotou a časem stráveným se sebou. Utíkáme od vnitřní bolesti a ta láhev vína nám skutečně na chvíli dá pocit, že je vše super. Druhý den je ale vše zase o fous těžší. Utíkat před sebou je jako, když si pes honí ocas. Nedává to smysl a brzy nás to unaví.

Jak se tedy otevřít dlouhodobému pocitu štěstí?

Všechno, co potřebujeme, máme v sobě. Tady ty řeči už jsi určitě slyšela. Taky jsem jim dřív vůbec nerozuměla. Lákalo mě si jít pro štěstí k někomu jinému, samotná jsem se moc šťastně necítila. Druzí byli víc než já, zábavnější, s nimi jsem lépe utekla od své mysli. Dokud jsem dávala druhým větší cenu, než sobě, nemohlo se nic změnit k lepšímu.

Až jsem přijala samu sebe, přijala jsem pocit samoty, pocit nudy nebo pocit prázdna, jako něco, co je ok, pak strach ze samoty zmizel. Když jsem přijala reakce lidí, jejich chování nebo okolnosti takové, jaké jsou v tu chvíli, opadla potřeba mít vše pod kontrolou a vyžadovat si něco či očekávat.

To kouzlo tkví v PŘIJETÍ. Sebe, druhých, přítomnosti, minulosti, nálady, emocí a všeho, co se děje. Že přesně takto to teď má být, a tak to tehdy mělo být. Přijetí je jako poděkování Vesmíru/Bohu, nepřijetí je jako odpor, vzpoura a strach. Všechen ten čas, který jsem dřív plýtvala na řešení proč se něco děje a že se mi to nelíbí, nyní věnuji přijetí. Opakuji si nahlas přijímám to, přijímám to, přijímám to, dokud u toho necítím klid.

Odměna v podobě klidu a rozpouštění napětí je skutečně blahodárná. Stejně je zbytečné bojovat. Vše je tak, jak má. A je to pro naše dobro, i když se to třeba na první dojem nezdá.

Když dnes přijmeš, zítřek bude následovat ještě více v přijetí a pohodě. Pouze tak se dá dlouhodobě získat pocit štěstí. Bez odporu, tlaku, zloby a lpění. Naopak s přijetím, pokorou, vděkem a poučením se nám štěstí rádo otevře své dveře.

2021-04-17T22:55:04+00:00