Jsem jiná, je to špatně?

Jiná, odlišná, nezařaditelná…= špatná?

Podle společnosti ANO. Ta chce z lidí dělat ovečky, které ji budou poslouchat a přizpůsobovat se.

Být jiná než okolí je hodně náročné na psychiku. Ne každý v tom od začátku vidí potenciál a výhodu. Dokonce náš mozek vnímá odlišnost jako chybu, hlásí nám, že se děje něco jinak, než je zvyklý. Být jiná tedy může pro náš systém znamenat, že se děje něco chybného, něco je špatně. Pak je to jen krůček k pochybování o sobě a ke ztrátě sebedůvěry. Jak si může někdo, kdo je za svoji jinakost souzen věřit?

Já versus společnost

Velmi dlouho jsem chtěla patřit do společnosti, jít s davem byl můj cíl. Nevyčnívat, mít stejné oblečení jako většina okolo, zkrátka se hezky zaškatulkovat a mít klid. Každá z nás touží být přijatá a oceněná, chceme zapadnout do společnosti, protože ta nám slibuje, že budeme OK, budeme součástí nějaké skupiny a budeme milované a chtěné. Jenže to se neděje, tento efekt funguje jen do té doby, než nám někdo řekne, že nejsme hezká, chytrá, zajímavá nebo cokoliv, co nás zase z toho pocitu přijetí pěkně vykopne ven.  Společnost nabízí obejmutí, ale jakmile chceme dělat něco jinak nebo se s ní neshodneme, pak nás velmi rychle vyřadí a dá nám to sežrat.

Zpátky ke mně ( jsem ukecaná 🙂 ), byla jsem vždy blonďatá, vysoká, brýlatá, měla výrazný hlas, názory a stále jsem mluvila a vyrušovala. Tehdy frčelo být malá hnědovláska, co je spíše květinka 🙂 Neuměla jsem se chovat dle pravidel dlouhodobě, chtěla jsem si život užívat a ne jen sedět a učit se to, co mě třeba zrovna nebaví a nenaplňuje. Taky mi to dávali učitelé pěkně najevo, důtky za mluvení, horší známky za to, že jsem Adéla atd. Hodně jsem trpěla nespravedlností, pamatuji si dodnes, jak kamarádka měla v testu hodně chyb, ale učitel se podíval jen na její jméno v rohu testu a měla za 1, zato v mém testu se o to víc vyřádil, tam si zkontroloval každé písmenko a měla jsem za 4, tohle se dělo běžně, prostě jsem se špatně zapsala. Špatně, protože jsem byla jiná. Drzejší, ukecanější, nepsala jsem si zápisy jako všichni, dělala jsem něco jinak, byla sama sebou. Za každou svoji odlišnost jsem byla bita těmi, co vyžadovali jednotu. Neříkám, že si dítě má beztrestně dělat co chce, ale za to, že jsem jiná nemůžu, mám taková zřejmě být a nemůžu si pomoct, ale za celé ty roky jsem si odnesla pocit, že být jiná je špatně. Nikdy mi nikdo neřekl, že je super, že jsem jiná (kromě přátel), že je to výjimečnost, nebo přednost. Každý to hodnotil jako kaz, vadu, něco, co se musí opravit. Pak si nepřipadejte vadní 🙂

Už nevěřím tomu, co společnost říká

Uf! Stálo mě to hoooodně let a slziček, ale už společnosti nevěřím. Snažila se mi vnutit, že když budu taková, jakou mě ona chce, pak budu konečně OK a budu milována. Nadřela jsem se, abych zakryla to, kdo jsem, vlastně jsem naprosto přišla o Adélku ve mně, abych se zalíbila těm okolo, abych byla oficiálně zaškatulkovaná a normální. Jediné, co jsem chtěla, bylo být normální, to měli všichni rádi. Ten průměr, zlatu střední cestu, žádné extrémy. Jenže nedařilo se, neuhlídala jsem to 24/7 a lidé mi říkali, že mám hloupé dotazy (chápej – otevřené a osobní), že říkám věci, co se nahlas neříkají (společnost nás učí lhát a jsme za to vlastně chváleni, za pravdu se každý naštve a přichází trest), že mám divné názory (nechci děti nebo manželství).

Naštěstí jeden den v mém životě přišel ten krásný okamžik, kdy jsem potkala svého dnes už kamaráda Jirku Hamerského (enjoying.cz) a ten mi řekl, že mé otázky jsou úžasné, byl jimi přímo fascinovaný a já byla v šoku, takovou reakci jsem neznala. Byl to první člověk, který mi řekl, že mé otázky a projev je výjimečný a že to není vůbec špatně, ale co když je to dar a je to super???

Dlouho jsem tomu nevěřila, ale dnes už začínám věřit tomu, že mám zkrátka lidi někdy i šokovat tím, že jsem velmi otevřená a zvědavá, ale že v nich probouzím ty staré rány, komplexy, posunuju je dál a ukazuji úplně jiný pohled. Má to svůj význam, to, že jsem jiná. Někdy to ještě bolí, někdy mám chuť bojovat za ten svůj svět, proti společnosti a všem. Ale i když je tato cesta náročná, začínám si ji užívat. Ještě více jsem přijala samu sebe a do své jinakosti se postupně zamilovávám. Je super, když objevíme to, co je na nás jedinečné. Už nevěřím společnosti, protože jsem kvůli ní hodně trpěla a ztratila kontakt se sebou, nesebeláska se ještě víc prohloubila. To je účel společnosti, aby se lidé nesnášeli a byli slabí, aby si s nimi společnost mohla dělat co chce, jako velitel. Moje sebeláska se posílila právě tím, že jsem opatrně zkusila přijmout, že to jaká jsem je záměr a nemá se to stále opravovat. Že takto je to správně. Samozřejmě se snažím dávat si pozor, abych někomu neublížila a své otázky a zájem stále updatuju, ale jádro už měnit nebudu, tam je vše OK. A stejně tak je to u vás, zkuste to přijmout a najít tam v tom chaosu své původní jádro, tu malou holčičku, která měla své sny a srdce a možná je zakryto vším tím, co by se MĚLO a co společnost nařídila. Děláte práci, která vás těší? Žijete s těmi, co milujete? Jste šťastná, že jste? i tyto otázky pomáhají si určit, zda žijeme ze sebe nebo ze společnosti (strachu).

2019-07-30T13:59:07+00:00